Přijímací zkoušky skládali ještě přímo v Praze. Potřebnou budovu poskytlo město Plzeň uvolněním bývalé "Obchodní komory" v tehdejších Štěpánových sadech (dnešních Sadech Pětatřicátníků).

V ročníku studovalo 67 zájemců o obory strojní a 27 zájemců o obory elektrotechnické. Kádrové zajištění vyučujících měl na starosti dr. Polanský, který vhodné osobnosti vybíral především z řad vynikajících odborníků n.p. Škoda v Plzni. Pro matematiku to byl RNDr. Václav Vodička, který za války i po ní pracoval jako výpočtář ve Škodovce. Dalším byl Ing. Ludvík Císař, jenž po třech letech působení ve škodováckém Pokusném ústavu byl pro školu uvolněn.

Dr. Vodička byl pověřen konáním přednášek dvousemestrové matematiky v rozsahu (6,4; 6,4z). Cvičení k přednáškám v začínajícím ročníku vedli Ing. Ludvík Císař pro obor strojní, pro obor elektrotechniky pak dr. Jaroslav Levý, který vystudoval latinu a řečtinu, doktorát měl z biologie, k němuž složil malé rigorózum z matematiky.

Přednášky z fyziky (2,2; 4,4z) vedl dr. Šafránek z Lékařské fakulty, cvičení jeho odborný asistent RNDr. Jaroslav Feifer. Předmět Fyzikální základy elektrotechniky (0,0;3,1z) přednášel Ing. Jan Hlávka. S  dr. Vodičkou se pak oba často vzájemně navštěvovali.

Na výuku deskriptivní geometrie (4,2;0,0) dojížděl z Prahy Ing. Jan Schimmer, asistent Ústavu deskriptivní geometrie na Vysoké škole strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT. Dalšími předměty byly m.j. i Společenské nauky a Branná výchova.

Mezi přijatými studenty bylo také pět absolventů dělnických kurzů (tzv. ádékářů). Jednalo se o vybrané uchazeče s výučním listem, jimž po úspěšném jednoročním doplňujícím studiu bylo bez obvyklé maturity přiznáno právo ucházet se o vysokoškolské studium.

Během školního roku však došlo k osobním sporům mezi dr. Vodičkou a jeho oběma asistenty, což řešil děkan Polanský vyjmutím obou z pravomoci dr. Vodičky. Dr. Levý) byl pak téměř celý rok nemocen. Pozdějším důsledkem toho bylo i trvalejší oddělení výuky matematiky na obou oborech.

V této době probíhá na škole i dálkové studium pro pražské fakulty ČVUT: strojní, elektrotechnickou i stavební. Výuku vede J. Klátil. Také dostala škola k dispozici budovu bývalého klasického gymnázia v tehdejší Leninově (dnešní Husově) ulici a stala se i sídlem matematiky pro elektroobor.

Poznamenejme ještě, že pro studenty zakládající generace bylo další zaměření výuky od čtvrtého ročníku směrováno pouze na elektrické stroje. Zájemci o energetiku proto odešli z Plzně a dokončovali svá studia na ČVUT v Praze.

Z roku 1953 není na škodu připomenout tehdejší měnovou reformu. Prvního června prošly Plzní dva manifestační průvody. První po skončení své pracovní doby ve tři hodiny odpoledne spontánně uspořádali nespokojení zaměstnanci Škodovky, druhý o šesté hodině večerní spolu s odstraněním původního Masarykova pomníku na Petákově náměstí pak narychlo zorganizovala vládnoucí politická moc. Pomník (viz obr.) byl pak zcela zničen, nový byl odhalen až v r. 1990 (došlo ke změně polohy levé ruky TGM).

Za zmínku také stojí poznamenat uvolnění dosavadního tajemníka JUDr. Jiřího Pinkavy do mezinárodní komise pro uzavření příměří po tříleté válce mezi severní a jižní Koreou.

Na tomto místě se hodí připomenout oblíbenost doc. V. Vodičky u studentů. Oceňovali vysokou úroveň jeho přednášek i způsob jejich vedení. Na základě své několikaleté výpočtářské práce ve Škodovce kladl při výuce důraz na praktické uplatnění jednotlivých partií matematiky. Vedle již výše uvedené výuky pořádal v těchto letech v odpoledních hodinách pro škodovácké inženýry speciální přednášky. Po partiích z teoretické mechaniky přišly na řadu Besselovy funkce a Laplaceova integrální transformace, kterou připomínáme obrázkem titulního listu jeho publikace "Operátorový počet...". Připojené věnování naznačuje jemu vlastní pečlivý rukopis uplatňovaný nejen v přehledných zápisech na tabuli, ale i v běžné pracovní přípravě (viz ukázka na obrázku), měl velmi slabý zrak: 22 dioptrií).

Na místě je nutno uvést i jeho široké znalosti cizích jazyků i rozsáhlou publikační činnost. Evidoval celkem 83 odborných prací, které byly uveřejňovány převážně v zahraničí (USA, Japonsko, NSR, ale i Keňa a další). K publikační činnosti vybídl i svého asistenta J. Klátila, jemuž předložil k řešení speciální problém z teorie vedení tepla. Úkol byl splněn, J. Klátil výsledek své první práce publikoval v odborném časopise Aplikace matematiky. Podobně doc. Vodička pečoval o zvyšování odborné úrovně i u svých demonstrátorů. Zadával jim úkoly řešit určité matematické problémy nad rámce obvyklé výuky.

K dokreslení panujících poměrů ještě poznamenejme, že od samého počátku při zkouškách z matematiky u doc. Vodičky téměř vždy přisedal asistent, který zaznamenával průběh zkoušek. Později pak byl studentům ročníku třetí generace po jejich absolvování všech čtyř dosavadních semestrálních zkoušek po prázdninách nečekaně přidán i pátý semestr matematiky. Přednášky v něm naplnil doc. Vodička speciální náročnou látkou a prohlásil, že závěrečné zkoušky budou rigorózní a na úrovní státnic. Zkouška nadaného studijního vedoucího kroužku jako prvního trvala téměr dvě hodiny, druhého téměř hodinu, teprve dalších pětatřicet studentů bylo zkoušeno opět obvyklým způsobem.

Jako zajímavost dodejme, že již v roce 1954 musel doc. Vodička za matematiku ohlásit požadavky pro uvažovanou výstavbu nové školy v areálu "zeleného trojúhelníku".

Od školního roku 1955/56 dostává VŠSE definitivní organizační strukturu ustavením obou fakult: strojní a elektrotechnické. Vedle dalších čtyř nových kateder vzniká i katedra matematiky a fyziky (KMF), jejímž vedoucím je jmenován bezpartijní doc. J. Feifer. KMF se vnitřně dělí na čtyři kabinety. Doc. Feifer vede kabinet technické fyziky, jehož členy jsou odb.asistent Ing. Miloš Rabas, asistenti František Pejša a Marcel Benda, i odborný instruktor Václav Šťastný. Kabinet matematiky pro strojní obor vede Ing. L. Císař, členy jsou asistenti Jiří Brabec, Jindřich Branžovský a odborný asistent František Veselý. Kabinet matematiky pro elektrotechnický obor s oběma dosavadními asistenty vede doc. V. Vodička. Kabinet deskriptivní geometrie, zajišťující též výuku předmětu Grafický a numerický počet, vede doc. Karel Rachač. Odbornými asistenty jsou Ing. Dr. František Havelka a Vlasta Kličková. Celé tyto kolektivy tvoří základ vyučujících i v následujících letech.

V polovině padesátých let spolupracoval J. Klátil s asistenty katedry pružnosti a pevnosti na problematice určování smykových napětí v kroucené prizmatické tyči. Své výsledky i některé další publikoval v odborných časopisech Čs. čas.fyz., Apl. mat. a Strojírenství. Bývalo tehdy pravidlem, že autoři jednotlivých uveřejněných příspěvků dostávali ve větším počtu jejich samostatné separáty (někdy i přes padesát, či dokonce přeložené do ruštiny).

Z roku 1956 je třeba připomenout známé podzimní maďarské události v Budapešti, na něž ve třetím ročníku při přednášce politicky neuváženě reagoval přednášející doc. Vodička. Na základě toho byl pak v sobotu dne 17. ledna ve 14 hod. povolán k rektorovi, který mu sdělil okamžité ukončení jeho pracovního poměru na VŠSE. Ze zdravotních důvodů pak doc. Vodička přešel do invalidního důchodu. Doplňme ještě, že v rámci "Pražského jara" v r. 1968 byl vedením školy zcela morálně a občansky rehabilitován, bezprostředně se však na školu jako docent odmítl vrátit. Bylo mu proto doporučeno pokračovat v řízení ohledně jeho jmenování profesorem. To však do úspěšného konce dovedeno nebylo. Zemřel ("zesnul tiše") dne 18. ledna 1978 ve věku šestašedesáti let. Podrobněji o osobě dr. Vodičky je pojednáno v publikaci ZČU s názvem Osobnosti plzeňského vysokého školství.

Předchozí odstavec doplňme ještě autorovou vzpomínkou, dokládající tehdejší politickou praxi. Již v sobotu 10. ledna 1957- tedy týden před propuštěním doc. V. Vodičky - navštívil autora zástupce rozvrhové komise s požadavkem zajistit, aby v přípravě letního rozvrhu nekolidovala výuka doc. Vodičky s výukou obou níže uvedených učitelů. Současně upozornil, že tuto návštěvu je nutno považovat za tajnou.

Osobní vztah doc. Vodičky vůči vedení techniky v celém závěrečném období charakterizuje jeho přání neinformovat vedení školy o konci jeho života obvyklým zasláním oficiálního parte. Iniciativní péčí jeho manželky Bronislawy však byla zachována většina separátů jeho publikovaných prací. V pozůstalosti je jich uvedeno osmdesátšest s jednou recenzí (jsou k dispozici na KMA). Nejstarší ze zachovaných ve spoluautorství se známým matematikem Miloslavem Hamplem je z válečného období z roku 1944, kdy oba pracovali jako výpočtáři ve Škodovce. Poslední dochovaný separát je z roku 1969. Publikovány byly vedle již zmíněného protektorátního pak v navazující ČSR (3 práce z r. 1947), v pozdější ČSSR pak dalších 14 (vše však až po roce 1960), týž počet pak i v Polsku (od r. 1952) a Rakousku (od r. 1961), 9 ve Švýcarsku (od r. 1956), 7 v NSR (od r. 1953), 4 v Japonsku (v letech 1959 až 1962), 2 v Srbsku (od r. 1953) a 1 z r. 1962 v Indii. Místně neidentifikováno (nejčastěji zřejmě v NSR) je dalších 15 prací (od r. 1954). Pripojení těchto několika dodatečných ifnormací považuje autor textu za vhodné k uzavření charakteristiky výrazné osobnosti docenta Václava Vodičky. Po jeho odchodu koncem zimního semestru byl v roce 1957 pokračováním přednášek v prvním ročníku pověřen Ing. Císař, ve druhém pak J. Klátil. V následujícím školním roce 1957/58 pak matematiku v prvním ročníku přednášel doc. Rychnovský, ve druhém a třetím ročníku opět J. Klátil. Tak tomu bylo i o rok později.

V letech 1956 až 1959 začali na KMF ve funkci asistenta či odb. asistenta působit Bohuslav Hrůza (později přešel do Brna), Stanislav Kopellent (až do odchodu do důchodu), Ing. Stanislav Kořínek (do roku 1962, kdy přešel na KAR), Miroslav Knížek (přišel z Prahy), Vratislav Pudei (od r. 1957 jen krátce, odešel do Prahy), Ing. Jan Svoboda.

Na dva severokorejské studenty z roku 1953, kteří v roce 1957 svá studia úspěšně dokončili, navázala prvním ročníkem pětice čínských studentů včetně děvčete, které bylo ze zdravotních důvodů však brzy odvoláno. Byli nadaní a snaživí, v jednání však poněkud uzavření (na rozdíl od Korejců nebyli ochotni naučit autora tohoto textu nějakou lidovou národní písničku). Ještě dnes si s některými svými žáky občas dopisují.

Doc. Hyška byl pověřen přednášením matematiky v prvním ročníku školního roku 1959/60, ve druhém a třetím ročníku pokračoval J. Klátil. Protože byl doc. Hyška současně jmenován proděkanem pro pedagogickou a politickovýchovnou činnost na FE a měl zájem o osobní poznávání příštích přijímaných studentů, neměnilo se dosazení přednášejících ani v dalších letech.

Ve školním roce 1960/61 již nahrazuje doc. Feifra ve funkci vedoucího KMF. V krátké době pak za jeho "zásluhy" dochází k jeho jmenování profesorem matematiky.

Plně na místě je vhodné zde také připomenout, že v tomto školním roce dochází k definitivnímu organizačnímu uspořádání VŠSE jejím rozdělením na dvě fakulty, strojní a elektrotechnickou s děkany v jejich čele: na strojní fakultě je to mimoř. prof. Ing. Jan Bukovský, D.C.Ae., na elektrotechnické prof. Dr. Ing. Emil Langer, DrSc.

Dostáváme se tak již do období vystupňované hrozby válečného konfliktu a všeobecně charakterizovaného osobností Nikity Sergejeviče Chruščeva, z našeho hlediska pak i tehdejším heslem "Sepětí školy se životem". Na nejvyšších místech bylo rozhodnuto, že budoucí inženýři vedle svého odborného vzdělání musí ovládat i základní manuální činnost. Proto bylo pro školní rok 1959/60 rozhodnuto o takovém přizpůsobení dalšího vzdělávání, které by umožňovalo studentům získat též výuční list. Potřebnou výchovu měla zajistit škola ve spolupráci se Škodovkou.

Za tím účelem byli studenti prvního ročníku 1959/60 rozděleni do dvou skupin, které po týdnu střídaly výuku na škole s výchovou v závodě. Tu zajišťovali ve Škodovce vybraní mistři výrobního výcviku. Aby došlo ke vzájemnému osobnímu poznávání mezi nimi a učiteli z techniky, bylo před zahájením šk. roku 1960/61 ve dnech 22. až 26. srpna v Horním Slavkově uskutečněno jejich setkání. Organizačně je zajišťoval prof. Bukovský a byly v něm zařazeny odpovídající vhodně zaměřené referáty. Podobné setkání se opakovalo ještě o rok později ve dnech 22. až 25. srpna v Březových Horách na okraji Příbrami. Jednání se za školu vedle vedoucích osobností zúčastňovali i příslušní vyučující.

Nejen studenti, ale i učitelé byli v tomto období vedeni k ovládání manuálních činností. Povinně museli absolvovat obsluhu některých obráběcích strojů.

Poznamenejme rovněž, že v těchto dobách bývala vedle podzimních bramborových brigád organizována i prázdninová pracovní aktivita studentů. Vedle lesních brigád to byly například i meliorační práce v Hošce u Rozvadova.

Prof. Hyška po třech letech svého působení na plzeňské technice, během něhož se rovněž aktivně věnoval vyhledávání talentů mezi učiteli na středních školách v širokém okolí Plzně a zasloužil se tak o přijetí několika nových asistentů na katedru matematiky, projevil svůj zájem o přestup na Pedagogickou fakultu do Ústí nad Labem, kde měl již připravenu výměnu bytu. Škola by s odchodem souhlasila, požadovala však uvolnění původně přiděleného bytu. Z odchodu tak zatím sešlo.

V roce 1963 byl prof. Hyška delegován ke studijnímu pobytu do Kábulu v Afganistanu. Funkci proděkana převzal vedoucí katedry jazyků odborný asistent Antonín Macháček, zasloužilý učitel. Výuku matematiky v prvních ročnících převzal dr. Richard Rychnovský.

V uplynulém období a během následujících let postupně tak v krátké době nastupují na KMF do funkce odborných asistentů Oldřich Černý, Jiří Holenda, Jana Holická(později Kolouchová), Emanuel Luhan, Stanislav Míka, Karel Rachač, Milan Rádl, dr. Richard Rychnovský, Zdeněk Sedláček, Olga Špeldová (později Mašková) a Svatopluk Zachariáš, jako asistenti také Pavla Bajáková, Ladislav Beran, Otakar Blahník, Bohuslav Hrůza, František Knoflíček, Milan Kubr, Prokop Masopust, Josef Mašek, Anežka Melková (později Wohlmutová, přešla do Prahy), Josef Polák, František Samek, Marta Vetemanová (později Míková) a Ludmila Vodáková (později Šlajsová, odešla do Prahy).

Po organizační stránce poznamenejme, že z dosavadní KMF se od školního roku 1963/64 vyčleňují dvě katedry matematiky: KME na elektrooboru vede nadále prof. Hyška, strojní KMG pak doc. Karel Rachač. V souladu s novým vysokoškolským zákonem se od roku 1964 na převzetí funkce proděkana FE připravuje J. Klátil, který v roce 1961 dosáhl vědecké hodnosti kandidáta fyzikálně-matematických věd (CSc.) a byl od 1. června 1963 jmenován docentem. V přípravě na nástup do přijaté funkce například s prod. Macháčkem kontrolují studenty na bramborové brigádě, v těchto letech časté. K převzetí funkce došlo k 1. září 1965.

V šedesátých letech pražská Vysoká škola ekonomická zřídila v Plzni své konzultační středisko dálkového studia. Výukou matematiky byl vedením pověřen doc. Karel Rachač, který v roce 1968 musel však ze zdravotních důvodů své působení ukončit. Pokračováním konzultací byl pověřen doc. Klátil, který je vedl až do konce roku 1990.

Po návratu prof. Hyšky z Kábulu, kde mimo jiné začal připravovat i česko-afgánský slovník (asi 10 000 hesel), končí prof. Hyška své plzeňské působení a na konci roku 1965 odchází na Pedagogickou fakultu do Českých Budějovic. Funkci vedoucího katedry matematiky přebírá od 1. ledna 1966 doc. Klátil.

Vzpomeňme zde ještě, že v r. 1961 nastupuje jako sekretářka KMA Libuše Vídršperková, která pak obětavě a ochotně pracuje na katedře až do r. 1982, kdy - již jako matce čtyřleté dcery a pod jménem Králová - po krátké těžké nemoci její život končí.

V minulých letech patřilo k charakteristice doby zakládání družebních vztahů se zahraničními školami podobného zaměření, mezi nimiž pak probíhala hlubší vzájemná spolupráce. Mezi VŠSE a Polytechnikou Slezskou v Gliwicích tak např. panovala dohoda ročně o devadesátidenní výměně svých učitelů. V roce 1963 využil přidělených šestnácti dní ke studijnímu pobytu doc. Klátil, během něhož mimo jiné přednášel česky o svých speciálních výsledcích z aplikované matematiky. V témže roce družební technika TH Karl- Marx-Stadtu (nyní TU Chemnitz) slavila deset let od svého založení,jehož se zúčastnila početná delegace naší družební školy. O tři roky později pak zde na mezinárodní konferenci přednesl doc. Klátil německy svůj další příspěvek z problematiky vedení tepla. Omezující všeobecné sevření železnou oponou dokresluje i skutečnost, že k jeho prvnímu a jedinému studijnímu pobytu na Západě došlo až v roce 1975, kdy v Belgii na univerzitě v Lutychu (Liege) ve francouzštině přednášel o svých řešeních určitého teplotního pole.

Na podzim r. 1960 plzeňská instituce Lidová univerzita ve spolupráci s technikou pořádala kurz s názvem Technické a ekonomické problémy automatizace. Účastníci tohoto kurzu škodovák Ing. Jindřich Benda a energetik Ing. Jan Petr se obrátili na J. Klátila s návrhem navázat na dřívější úspěšné specializované přednášky dr. V. Vodičky, které by opět byly určeny zájemcům z řad inženýrů o.p. Škoda. Počínaje listopadem 1960 tak začal jednou týdně probíhat cyklus přednášek pod názvem Vybrané kapitoly z vyšší matematiky, který pokračoval celkem osmnáct let. Přednášky byly postupně věnovány teorii funkcí komplexní proměnné, Laplaceově integrální transformaci, Mikušiňského operátorovému počtu, vektorové analýze, variačnímu počtu, teorii speciálních funkcí a dalším. Dvouhodinové přednášky se konaly vždy od šesté hodiny ranní v centru Plzně a zúčastňovali se jich vedle zájemců z plzeňské Škodovky i inženýři ze Závodu jaderných elektráren (ZJE), který sídlil na zámku v Křimicích. Ve snaze odstranit nevhodné dojíždění dohodlo vedení ZJE s  doc. Klátilem konání samostatných dvouhodinových přednášek v bývalé Drátovně ve Vochově. Začaly v listopadu 1962, konaly se rovněž jednou týdně vždy od šesti hodin ráno. Na matematickou analýzu navázaly pak přednášky J. Branžovského z počtu pravděpodobnosti a matematické statistiky a M. Křížka z numerické matematiky.

V souvislosti s těmito kontakty se v rámci připravované výstavby první československé atomové elektrárny v Jaslovských Bohunicích obrátila za ZJE Ing. Zd. Jůzová na doc. Klátila s návrhem o vzájemné spolupráci při vyšetřování teplotních polí v části tlakové nádoby atomového reaktoru při jeho uvádění do provozu. Šlo o kontrolní výpočty vůči numericky zjišťovaným řešením prováděným v ZJE, a to na smluvním základě mezi JZE a VŠŠE. Po vzájemné dohodě tak dochází k zahájení vědeckovýzkumné činnosti v rámci vedlejší hospodářské činnosti (VHČ) na katedře matematiky.

Cílem přijatého úkolu bylo analytické stanovení teplotních poměrů ve spodní části reaktoru a jeho podstavci po jeho spuštění do provozu. Analytické řešení, které odvodil doc. Klátil, je pro ustálený stav popsáno ve Sborníku prací ZJE z roku 1967. Potřebné numerické výpočty na počítači provedl odborný asistent M. Ullrich, podobně pro neustálený stav pak St. Vohník. Výsledky byly odevzdávány ve výzkumných zprávách.

Zvláštní zmínku si zde zaslouží úzká spolupráce kateder matematiky a fyziky s Jednotou československých matematiků a fyziků. V roce 1956 již téměř stoletá JČSMF začala zakládat své místní pobočky. O vznik a další rozvoj té plzeňské se velmi zasloužil doc. Dr. Jaroslav Feifer, který se rovněž stal jejím prvním předsedou. Místopředsedou byl na ustavující schůzi v roce 1956 zvolen docent RNDr. Jiří Kůst, vedoucí katedry matematiky a fyziky na plzeňské Pedagogické fakultě. Jednatelem pobočky se stal odborný asistent KMF František Veselý. Právě on si na tomto místě zaslouží pár řádek. Původně středoškolský profesor žil již delší čas na hranici slepoty. Stalo se například, že při psaní křídou na tabuli nezaregistroval její pravý okraj a nadále pokračoval v psaní již na stěně. V obtížném žití mu ochotně pomáhala jeho obětavá manželka. V činnosti pro pobočku to byla především velmi bohatá korespondence. Po přestěhování do Prahy ho ve funkci jednatele vystřídal v roce 1964 doc. J. Klátil. Po nečekaném úmrtí předsedy pobočky doc. J. Feifra v roce 1965 jej na pět let nahradil prof. J. Kůst, po něm pak doc. J. Klátil. Spolu s ním se na vedení pobočky na následujících dvacet let ve funkci jednatele podílel odborný asistent Jiří Holenda, který pak svými vynikajícími osobními vlastnostmi a organizačními schopnostmi proslavil jméno Plzně doslova po celé republice. Zvláště je třeba vyzdvihnout jeho podíl na celostátních konferencích o vyučování matematice na vysokých školách inženýrského zaměření, které ve spolupráci s plzeňskou technikou se konaly v roce 1971 v Mariánských Lázních (sedmá), v roce 1979 v Srní (patnáctá) a v roce 1986 v Plzni (devatenáctá). J. Holenda se aktivně podílel i na organizaci řady dalších.

Tyto celostátní konference v rámci JČSMF pořádala již od roku 1963 Komise o vyučování matematice na vysokých školách technických, ekonomických a zemědělských, iniciovaná a pak i řadu let řízená profesorem Václavem Pleskotem. Plzeň v ní na návrh Fr. Veselého od počátku zastupoval doc. J. Klátil. Konání konferencí v námi sledovaném období uvádíme v následujícím přehledu:

Jako vůbec jediný se všech těchto konferencí zúčastnil doc. Klátil.

Na konferencích, jichž se zpravidla zúčastňovalo přes stovku delegátů, byly přednášeny významné aktuální referáty, mezi účastníky docházelo ke vzájemnému osobnímu poznávání, výměně zkušeností i stmelování názorů.

Dlouhá léta se činnosti v JČSMF či JČMF až do současnoti obětavě věnuje též odborný asistent KMA Petr Dolanský.

V polovině šedesátých let se dřívější silné politické napětí postupně uvolňovalo natolik, že již v roce 1965 bylo studentům povoleno uspořádat opět tradiční Majáles. A tak se v průvodu z centra Plzně k zoologické zahradě objevily transparenty s hesly značně kritizujícími současné politické poměry (např. "Čtyřicet koní nezoře to, co jeden vůl", odvážnou statečnost projevili i po námořnicku krojovaní studenti transparentem "Námořníci zdraví moře nasraných lidí"). Na následující Majáles v příštím roce se již kompetentní orgány předem dobře připravily. Po něm pak bylo škole předloženo album kompromitujících fotografií s požadavkem o potrestání 51 studentů (49 z FS a 2 z FE), z nichž 2 (1+1) měli být ze studia vyloučeni. Děkan prof. Volf označeného studenta vyloučil s podmínkou (na rozdíl od FS) možnosti jeho nového přijetí na základě jeho ročního dobrého chování. Tak se i stalo, byla mu uznána platnost dosud složených zkoušek a dána tak možnost úspěšného dokončení studií. (Dvoustránkový rozklad vedení FE je uložen na KMA).

Kádrové změny z počátku normalizace vedly ke slučování některých kateder. Týkalo se to i obou kateder matematiky. Katedru KMG na strojní fakultě dosud vedl odborný asistent Stanislav Kopellent, KME na FE pak zatím stále vede doc. Klátil. Ve funkci zůstává i po sloučení obou v roce 1971 na nové katedře matematiky (KMA).

Jeden člen katedry bydlící v nejvyšším pátém poschodí neměl na prvního máje v oknech vyvěšeny praporky. Místní uliční výbor si toho všiml a sdělil tento nedostatek ("takový učitel nemůže vychovávat naši budoucí inteligenci") městskému výboru strany. Případ byl předán kádrovému oddělení školy a dostal se tak do jednání při formulaci textu komplexního hodnocení. V jednání mezi oběma stranami velmi dlouho převažovaly "nevyvěšené praporky nad zásluhami při proslavení jména Plzně po celé republice". Dosažení uspokojivého řešení při přípravě a několikerém projednávání textu věnoval vedoucí katedry celkem více než čtyři hodiny času.

HAMBURK

Na pět let měl být Hamburk sídlem KMA, pak měl být zbourán. Katedře šloužil však až do roku 1981, kdy došlo k přestěhování KMA na náměstí Odborářů (dnes opět Mikulášské). Hamburk naštěstí přežil a ozdobou Plzně je dodnes.

Užší spolupráce KMA a prof. A. Kufnerem začala již v roce 1976, kdy se katedra podílela na organizaci prvního jeho semináře z funkcionální analýzy. Konal se v Popelné na Šumavě a jako zahraniční host se jej zúčastnil i prof. Eberhard Lanckau z TH Karl-Marx-Stad. Téže problematice pak byly věnovány i semináře následující. Jejich přehled uvádíme v tabulce:

Prof. Lanckau býval i později jejich častým hostem, (ve volném čase s autorem textu zvládli i několik kopců, např. Třebouň z Manětína nebo Chleb v Malé Fatře z Malé Lučivné). Prof. Lanckau se jako host v roce 1990 zúčastnil i 21. konference JČSMF na Štrbském Plese.

Výše uvedené semináře prof. A. Kufnera pokračovaly i mimo námi sledované období.

Jako uznání a poctu prof. Janu Hlávkovi uvádíme následující vzpomínku: Již delší čas se prof. Hlávka zabýval myšlenkou zpracovat knižně ty partie elektrotechniky, k jejichž popisu i řešení lze užít komplexních čísel. Podle jeho představ by chystaná publikace měla současně obsahovat i výklad užitého matematického aparátu. Také si přál, aby spoluautory knihy byli Plzeňáci. V roce 1976 se tak obrátil na doc. J. Klátila a prof. St. Kubíka a požádal je o spolupráci. Během dalších let pak postupně vznikala učebnice, která pod názvem "Komplexní proměnná v elektrotechnice" vyšla v nakladatelství SNTL v r. 1990. Po první její korektuře se však prof. Hlávka té druhé již nedožil. V roce 1991 získala tato publikace Tvůrčí prémii českého literárního fondu.

Vedle již zmíněné spolupráce v rámci VHČ mezi katedrou matematiky a Závodem jaderných elektráren se podobná činnost začíná rozvíjet i na základě osobního kontaktu mezi odborných asistentem Stanislavem Míkou za KMA a Ing. Miroslavem Šastným, CSc. ze Závodu turbín o.p. Škoda. V rámci VHČ se řadu let řeší problémy spjaté s prouděním páry v turbínách. Jednotlivé výsledky jsou ročně předkládány ve formě výzkumných zpráv. Vedle této činnosti se St. Míka dlouhodobě věnuje péči o odborný růst několika nadaných studentů. Úroveň a úspěšnost této činnosti dokládají dosažená první místa v celostátních studentských soutěžích. Jeho významná publikační činnost je doložena na KMA.

Publikačně činným členem KMA byl i odborný asistent RNDr. Josef Polák (od roku 1981 též CSc.). Jeho Přehled středoškolské matematiky z roku 1972 po přepracování dosáhl již devátého vydání. Spolu s prof. D. Mayerem jsou autory publikace Metody řešení elektrických a magnetických polí z roku 1983. V roce 1988 vychází jeho učebnice Variační principy a metody teorie elektromagnetického pole. Podrobný rozpis jeho další rozsáhlé činnosti je doložen na KMA.

Odborná asistentka Jana Kolouchová je spoluautorkou dvou dílů učebnice Matematika pro SOŠ (pátého spolu s odbnorným asistentem V. Šobrem z roku 1985 a šestého z roku 1986). Oba jmenovaní dosáhli v této době na plzeňské Pedagogické fakultě titulu PaedDr.

V roce 1971 po absolvování matematicko-fyzikální fakulty UK nastoupil na VŠSE na katedru teoretické elektrotechniky Zdeněk Ryjáček jako pracovník pro vědu. Velmi se osvědčil, během svého tříletého působení publikoval v prestižních časopisech své tři odborné práce z topologie elektrických obvodů. V roce 1974 přestoupil na KMA, kde po absolvování externí aspirantury na MÚ ČSAV v oboru algebra a teorie čísel v letech 1980 až 1985 vypracoval do roku 1990 dalších 11 původních vědeckých prací.

V roce 1980 do Plzně přišel odborný asistent František Ježek, který ze Strojní fakulty ČVUT v Praze přinesl na katedru nový pohled na úlohu geometrie. V roce 1990 dosáhl titulu docenta. Na katedře se tak prosadil výzkum z oblasti počítačové grafiky a počítačové geometrie. To mělo příznivý dopad na vývoj na naší strojní fakultě (orientace na uplatnění DAC/CAM systémů) a projevilo se to i v obsahu a formách výuky i spolupráce s dalšími subjekty, včetně firemního sektoru.

Za kvalitativní skok ve vývoji katedry ve srovnání s minulým obdobím lze považovat novou formu spolupráce mezi KMA a Odborem kádrové práce Technického odboru k.p. Škoda, kdy došlo k dohodě o pořádání specializovaných přednášek z matematiky, konaných na lokalitě Orlík u Třemošné. K výuce bývaly současně na přednášejících vyžadovány texty rukopisů jednotlivých skript v takovém provedení, aby jejich odevzdávaná forma umožňovala bezprostřední kopírování strojopisu. Přednášky partií z matematické analýzy zahájil na jaře roku 1981 doc. J. Klátil, vydáno bylo do roku 1985 celkem sedm učebních textů (autorem třetího skripta je Josef Polák) v rozsahu přes pětset stran textu. Střídavě na ně navazovaly přednášky vyučujících: J. Branžovského (počet pravděpodobnosti a matematická statistika), P. Drábka (variační metody řešení diferenciálních rovnic), J. Holendy (algebra) a A. Kufnera (variační počet).

Ne všemu jsme se dosud mohli podrobněji věnovat. Tak například:
- pomoci při výchově odborných specialistů (několik členů KMA jako pomocní školitelé dále vzdělávalo několik desítek vědeckých aspirantů z obou fakult i průmyslu),
- péči o významné zahraniční hosty (o ak. Markova, který byl předsedou AV SSSR, o prof. Sultangazina z Alma Aty i o několik západoevropských známých matematiků),
- nebo sportovní činnosti členů KMA ( J. Holenda a J. Klátil několikrát reprezentovali VŠSE jak v plzeňských soutěžních utkáních v kopané, tak i ve známé lyžařské Jizerské padesátce) či KFY ( M. Benda v organizační činnosti pro tenisový odbor Slavie VŠ).
Podrobnosti i další doplňování již přenecháváme do příštích hodnocení.

Jako výraznou tečku za naším vzpomínáním můžeme uvést bezprostřední důsledky historického 17. listopadu 1989. Celospolečensky nebývale rušnému dění se nevyhnula ani škola a události dostaly rychlý spád. Po volbě Václava Havla prezidentem republiky dne 29. prosince 1989 i předchozí úvahy o zřízení univerzity v Plzni nabývají konkrétnější podobu. Dne 11. ledna 1990 je po odstoupení protikandidáta prof. Karla Zemana Akademickým senátem novým rektorem VŠSE zvolen odborný asistent Jiří Holenda, CSc. (bližší podrobnosti o tomto období jsou uloženy na KMA).

Od 1. září 1990 k dosavadním dvěma fakultám VŠSE přistupuje i nově vzniklá Fakulta aplikovaných věd, čímž je rozšířen základ pro připravovaný vznik budoucí Západočeské univerzity a ukončení právní existence dosavadní VŠSE. K realizaci dochází pak ke dni 1. září 1991, kdy vzniká:

Co dnes říci závěrem?

Autor rád vzpomíná na svého aspirantského školitele a pozdějšího přítele prof. Františka Nožičku, Dr.h.c., kterého jako studenta stihlo v roce 1939 zavření Karlovy Univerzity a následující tříletý koncentrák, a pak o pár desítek let později, vždy během jednoho týdne, současně přednášel jak v Západním, tak i Východním Berlíně. Dále vzpomíná na gliwického profesora Jerzyho Piwka, který prošel peklem během historického dobývání Monte Cassina, kde padlo na tři tisíce Poláků, a jenž se autorovi věnoval během jeho prvního zahraničního pobytu a po roce pak na oplátku navštívil plzeňskou techniku. Především však na těch svých asi pět tisíc studentů, které se snažil (někdy jakoby i proti jejich vůli)naplnit vědomostmi pro jejich další život potřebnými. I na řadu svých spolupracovníků, jimž po dobu 12ti let stál v katedrálním čele již ne jako svrchu přikázaná cizí vrchnost, ale jako jeden z nás, stmelených společným odporem vůči postavou malému, mocí však velikému kádrovákovi (viz hymna KMA "Horo, horo, vysoká jsi").

Nezbývá, než všem poděkovat za snesitelné prostředí v ne vždy snesitelné době. Navíc pak jmenovitě J. Červenému, P. Dolanskému, P. Drábkovi, J. Holendovi, Fr. Ježkovi, St. Kubíkovi (studentu z r. 1949), St. Míkovi, M. Míkové, J. Novákovi (z Prahy), J. Polákovi, Vl. Pospíšilovi (studentu z r. 1949), J. Průšovi a Z. Ryjáčkovi, bez jejichž pomoci a přispění by náš pohled do historie byl značně ochuzen.

Poděkování za podporu autorovy celoživotní pracovní činnosti patří i jeho manželce Heleně, bez jejíž shovívavosti by nevznikly ani tyto řádky.